Euro a evropská integrace dle Petra Robejška

Odborná debata pro studenty s politologem, ekonomem, komentátorem a publicistou Petrem Robejškem a její hlavní obsah s podtitulem "Současnost a budoucnost eurozóny", která se uskutečnila 26.4.2017 na Institutu ekonomiky a systémů řízení HGF VŠB-TU Ostrava.
info-image

Proces evropského sjednocení je od svého počátku pojímán především politicky. Společným jmenovatelem každého politického jednání je kompromis, zatímco v ekonomickém rozhodování jsou to čísla. Při hledání politické dohody lze pozice změnit, zamlžit nebo opustit. Čísla však oddiskutovat nelze. Fascinace projektem evropské státnosti zatlačila do pozadí skutečnost, že sjednocení kontinentu je možné pouze na základě jeho ekonomické sourodosti. Evropští vůdci tento problém posléze rozeznali a pokusili se od 60. let minulého století vyrovnávat hospodářské rozdíly uvnitř společenství. V průběhu let byly v tzv. kohezních a infrastrukturálních programech vydány obrovské sumy, chyběla však promyšlená modernizační strategie a zejména důsledná kontrola toho, jak účelně se s penězi zachází. Vedle váhavé hospodářské modernizace probíhal gigantický a desetiletí trvající konzervační program, jménem společná agrární politika. Náklady na něj daleko přesahovaly polovičku rozpočtu Evropského společenství. Historie společné měny euro dokonale zapadá do tradice politického inženýrství, které sugeruje nadřazenost politické vůle nad ekonomickými fakty. Převládající politické pojetí evropské integrace vylučovalo přísnou kontrolu a hlasitou kritiku. Hospodářskou modernizaci, kterou nezajistila kohezivni a infrastrukturální politika a kterou sabotovala společná zemědělská politika mělo samospasitelně vynutit členství v eurozóně. Členství v eurozóně situaci ekonomicky zaostalých států ztížilo a usnadnilo zároveň. Vzhledem k zastaralé struktuře jejich hospodářství mohly pouze obtížně vyvážet své málo výnosné a kvůli silnému euro předražené výrobky. Díky počátečně skvělému renomé eura měly prakticky neomezený kredit, který také plně využily. Pomocí společné měny tak (opět) přenesly zodpovědnost za své hospodářské problémy na bohatší členy eurozóny. Euro se tak přiřadilo k nástrojům přerozdělování blahobytu uvnitř EU. Evropané tak dostali další lekci o tom, že hospodářské rozdělení kontinentu je obtížněji překonatelné než politické rozdělení. Přijmout rezoluci a založit další úřad je podstatně snažší, než provést strukturální změny v ekonomicky zaostalém regionu. Není divu, že se ekonomické rozdělení Evropy nepodařilo překonat ani po desetiletích integrační politiky. Zavedení eura mělo spoutání Německa v evropských strukturách učinit nezvratným. I tento záměr a jeho důsledky byly rozhodujícím aktérům zřejmé. Paříž měla při zavedení eura stejný zájem jaký má při jeho krizi - zrušit nebo alespoň oslabit německou mocenskou pozici. Dokud Západ dominoval světovou ekonomiku mohla fungovat koncepce evropské integrace založená na přerozdělování bohatství ve prospěch chudších členů Unie; bylo prostě z čeho dávat. Čína a další členové seskupení BRIC již přes čtvrt století odsávají také z Evropy pracovní přiležitosti a kupní sílu a zároveň agresivně konkurují o investiční kapitál. Německo a další výkonné evropské ekonomiky se této výzvě pokusily relativně úspěšně vzepřít. Avšak zatímco Německo udržuje svou konkurenceschopnost za cenu realného poklesu mezd, reagovaly jihoevropské státy právě opačně. V Řecku, Španělsku, Portugalsku a Itálii rostly v posledních letech (jaksi ze zvyku) mzdy rychleji než produktivita práce. V této situaci vypukla finanční krize, která přerostla ve světovou hospodářskou krizi a odhalila skutečný stav eurozóny. Na tomto pozadí již nepomohla zamlžovací konferenční rétorika, příznačná pro politicky pojatou evropskou integraci. Konečně začala platit neoddiskutovatelná čísla. Přerozdělování blahobytu uvnitř EU vedlo kontinent až do přelomu 80. a 90. let vzhuru. Slabší členové byli podporováni silnějšími, ale i ekonomicky rozvinutějším zemím se vedlo stále lépe. Krize eura ukazuje, že pokračování dosavadní politicky definované evropské integrace je možné pouze za cenu trvalého finančního vyrovnávání. I kdyby k tomu bylo Německo a další bohatší země eurozóny ochotny, tak by tentokrát cesta vedla „vzhůru-dolů“. Životní úroveň by klesala ve všech státech eurozóny. Euro, které mělo zvýšit sourodost a koncentraci celé Evropské Unie začíná působit jako odstředivka. Další prosazování pojetí evropské integrace, které nehledí na peníze by totiž stejně jako udržování společné měny všude a za každou cenu velmi pravděpodobně vyvolalo přesně ty nacionalistické nálady, kterým chtěli otcové evropského sjednocení jednou provždy zabránit. Okázalý rozmach měnového sjednocení bez vyvážené hospodářské modernizace celého kontinentu přinesl nebezpečí politického rozvratu. Euro mělo sjednocení Evropy urychlit a stalo jeho překážkou.

doc. dr. Petr Robejšek


© 2017 VŠB-TU Ostrava